STRACH ZABÍJÍ

Tenhle provokativní titulek jsem si vypůjčila od Bruce Liptona, světoznámého vědce, jehož dílo „Biologie víry“ by si měl přečíst každý, kdo tuší, jak málo jsme se v hodinách biologie dozvěděli o tom, jak naše těla skutečně fungují a kdo vůbec je, ten zvláštní organismus jménem člověk.

Růst a ochrana

Každý organismus potřebuje k přežití dva základní mechanismy – růst a ochranu. Růstem se myslí nejen to, že člověk vyroste z dítěte do dospělého jedince, ale jde o každodenní obnovu našich buněk, tkání, celkové fungování našeho těla.

Tyto dva typy chování nemohou fungovat zároveň. Když tělo čelí nějaké hrozbě (ať už vnější nebo vnitřní), růst se zastaví.

Dva ochranné systémy

Tělo má dva samostatné ochranné systémy.

Jeden reaguje na vnější nebezpečí a reguluje ho osa HPA (hypotalamus-hypofýza-nadledvinky). Když mozek vyhodnotí nebezpečí, spustí se kaskáda dějů, které vedou k vylučování stresových hormonů připravujících tělo na reakci „útěk“ nebo „boj“.

Tento jev nám umožnil přežít, protože při této reakci se veškerá energie v těle soustředí na to, abychom unikli vnější hrozbě (predátor, nebezpečná situace).

To je ta pozitivní stránka této tělesné regulace. A teď přijde ta negativní.

Negativní stránka stresu

Jsme lidé 21. století a většinou nemusíme utíkat před tygry nebo medvědy. Náš životní styl je ale pro naše tělo mnohem více vyčerpávající, protože situace, které spouští stresové hormony, jsou v našem životě neustále – 24 hodin denně 7 dní v týdnu.

Musíme zajistit děti, platit hypotéky, zvládat pracovní nebo studijní vytížení, chtít víc, mít víc.

Tím pádem je v našem těle spuštěna stresová reakce neustále, pokud ji vědomě nesnižujeme.

Ovšem vždycky je něco za něco.

Při stresové reakci se jednak zastavuje růst (obnova buněk, regenerace těla), krev se nahrne z orgánů do končetin, takže nemůže dostatečně vyživovat orgány, které tak nemohou správně plnit své funkce – je zastaveno trávení, vstřebávání živin, vyměšování, tvorba energetických rezerv.

A zastaví se i náš druhý, vnitřní systém ochrany, kterým je imunitní systém, který chrání naše tělo před útoky zevnitř. Hrozba zvenčí byla pro naše předky nebezpečnější než hrozba zevnitř, proto náš organismus upřednostňuje snížení funkce imunity.

Zapojení osy HPA tedy naruší naši schopnost bojovat s nemocí. Jinak řečeno, čím více jste ve stresu, tím větší je pravděpodobnost, že vaše tělo si nebude umět poradit s infekcemi a celková funkce imunitního systému bude neustále narušována.

Není divu, že téměř všechna chronická onemocnění jsou spojena s dlouhodobým stresem jako jedním ze základních spouštěčů.

Dokonce i na deprese se dnes už nahlíží jako na následek dlouhodobého působení stresových hormonů.

Doba koronastresová

A teď si to dejte do kontextu dnešní koronavirové doby … V nadsázce řečeno: politici a média dělají všechno proto, aby bylo co nejvíce lidí oslabeno a infikováno.

Příroda nepočítala, že budeme permanetně ve stresu, a určitě také nepočítala s tím, že si tu vytvoříme doslova žně strachu, které snad i v tom nejzenověji vyladěném jogínovi budou spouštět stres v každé vteřině jeho života.

Už na jaře jsem si říkala, že stejný průšvih jako naprosto katastrofální zdravotní stav většinové společnosti, bude panika, která se okolo toho utvoří.

To znamená, že i ti, kteří mají zodpovědnost za svoje zdraví, starají se o sebe (dobře jí, kvalitně spí, hýbou se, mají osvědčené techniky na snižování stresu, udržují dobré mezilidské vztahy), mají co dělat, aby udrželi svoji osu HPA na uzdě.

Dnes už si opravdu myslím, že to, co napáchá davový strach, bude mít mnohem ničivější důsledky než vir samotný, zejména u těch lidí, kterých by se současná virová epidemie jinak vůbec nedotknula (nebo maximálně pár dny v posteli s čajem).

Nárůst chronických onemocnění, rakovin, depresí nebo sebevražd už nikdo do covidových statistik ale zřejmě zapisovat nebude.

A teď budu asi trochu drsná

Celá západní společnost si zvykla na zdravotnictví, které dokáže udržet naživu lidi chronicky nemocné, lidi, kteří svůj život už nežijí, pouze ho za notných finančních příspěvků nás všech jen přežívají bez toho, aniž by za svoje zdraví měli jakoukoliv zodpovědnost.

Prášky, mastičky, hadičky, to všechno vylepšuje statistiky dožití, nikoliv však statistiky života kvalitního, života žitého v plném zdraví. A my se tím ještě chlubíme. „Koukněte, jak jsme dobří, to nevadí, že ten člověk už 10 let leží na lůžku a zírá do bílé zdi (případ mého příbuzného), ale furt ho ještě dokážeme udržovat tak, aby dýchal. To je panečku výdobytek dnešní doby, co?“

Zvykli jsme spoléhat na zdravotnictví jako na spásu, která nám sundá ze zad břímě zodpovědnosti za naše zdraví.

A koronavirus nám jen bolestivě ukazuje, že tu přírodu jsme zase nepřevezli. „To je tedy překvápko.“

Umírají lidé s nadváhou, lidé s chronickými nemocemi a lidé staří, u kterých nikdy nemůžete říct, jestli je koronavirus příčinou, protože mohli zemřít i bez toho, třeba na nějaký jiný vir.

Otázka tedy je, jestli se za tou naší solidaritou a hysterickou snahou ochránit každý lidský život, neskrývá spíš naše arogance a povýšenost, typická pro západní způsob myšlení.

Už jen slova, která se v souvislosti s koronavirem objevují, dokazují, jak nad tím uvažujeme.

„Bojujeme, jsme ve válce, musíme zvítězit.“ Hledáme vakcínu, místo toho, abychom lidem vysvětlovali, jak se mají chovat, jak posilovat imunitu, jak to udělat, aby organismus byl odolný vůči infekcím.

Volíme si plukovníky místo toho, abychom vytvořili diskuzi mezi širokým spektrem našich elit – od psychologů, ekonomů, sociologů, právníků, lékařů všech specializací, … a vyslechli si různé pohledy na věc.

U našich představitelů, které jsme si většinově zvolili jako svoje zástupce, jde spíše o to, kdo vyčůrá výš, kdo dostane tu medaily za to, že koronavirus porazí. Je to naprosto absurdní rétorika.

Možná by to chtělo změnit úhel pohledu a začít s respektem, upřímnou snahou a reálnou! ochranou těm, kteří to potřebují a chtějí, ale také zároveň nesmíme hodit přes paluby životy ekonomicky aktivních lidí a jejich dětí, jejich svobod, jejich práva na vzdělání, na sociální vztahy, na normální život.

Staří lidé v době korony

Nehledě na to, jestli se vůbec někdo namáhal zjišťovat, jak se asi umírá opuštěným starým lidem zavřeným na tisíc západů v domovech důchodců, na lůžkách v nemocnicích odříznutých od svých blízkých. Opravdu je to jejich ochrana? Chtěli byste tak umřít vy?

Byla jsem u svých 87letých prarodičů, kteří chtěli, abych přišla. Vyprávěli mi o svém dětství za války, jak jejich vesnicí projížděli Němci, jak se jich báli, jak měli jedny boty a na celý den dva krajíce chleba.

A přemýšlela jsem, jestli vůbec má někdo právo těmto lidem říkat, co by v téhle situaci měli nebo neměli dělat. Je to nejzkušenější generace, která tady je, a myslím, že často má na celou věc mnohem střízlivější náhled než my ostatní.

Nehledě na to, že je jim jasné, že jsou na konci svého života a že ví, že strachem si jen přitíží a že sociální izolace je pošle do hrobu mnohem dříve.

Pokora

V neposlední řadě je v současné situaci potřeba i pokora a přijetí toho, že některé věci zkrátka nejsou v naší moci a nelze za ně nikoho obviňovat.

Život nejde zastavit a virus nejde porazit, ale lze se v téhle době naučit mnohé o sobě a o tom, že každý jsme zodpovědný sám za sebe a nečekat, že se o mě někdo postará. A myslet na to, až si zase budeme volit někoho, kdo to za nás všechno zařídí …

Tenhle článek není o tom, co kdo udělal nebo neudělal špatně. Tenhle článek je o tom, že se velmi podcenil a podceňuje vliv dlouhodobého stresu na náš organismus.

Snížit míru stresu v téhle době vidím jako číslo jedna na svém „to-do“ listu. Jakkoliv! A vy byste měli dělat to samé. Jde o vaše zdraví.

Nemáme se čeho bát, jen obav samotných.

Franklin D. Roosevelt

P. S. Obrázek v titulku je slavný obraz Edvarda Muncha KŘIK. On sám popsal, co ho vedlo k vytvoření tohoto díla: „Šel jsem se dvěma přáteli. Slunce zapadalo a obloha zkrvavěla. Cítil jsem hluboký smutek. Stál jsem bez pohnutí, k smrti unaven, nad modrým a černým fjordem. Město i most olizovaly rudé jazyky. Přátelé šli dál, a já zůstal, roztřesen úzkostí. Jako by byla celá příroda naplněna jediným mohutným a nekonečným výkřikem.“
Tereza Broschová
Jsem certifikovaná výživová poradkyně a specialistka na preventivní a funkční výživu.
 
Pracuji s širokou škálou léčebných diet, metod, doplňků stravy či bylin. Mým oblíbeným nástrojem při terapeutické práci je léčebná dieta AIP, ve světě známá jako autoimunitní protokol, která má velký léčebný potenciál při léčbě chronických onemocnění jak u dětí, tak u dospělých. V online kurzech Online kurz vaření a Opravdovým jídlem ke zdraví vás naučím, jak zdravě vařit, nebo jak tělo podpořit při zdravotních potížích.
 
Nabízím i individuální konzultace pro vás a vaše děti.

Trápíte se vy nebo vaše děti s nějakým chronickým onemocněním?

Díky tomuto e-booku zjistíte, že jídlem se dá léčit. Dozvíte se o terapeutické dietě AIP, která dokáže restartovat organismus a spustit jeho samouzdravovací schopnosti.

Komentáře
  1. jiří Gremlica napsal:

    Dobrý den. Děkuji za váš příspěvek, o tom že stres zabíjí se ví hodně dlouho. I moje babička říkala, hlavně se z toho neposrat. A je fakt, že nejhorší smrt je z vyděšení, bohužel se jim to dnes dost dobře daří v celém světě a hodně lidí nechce poslouchat rozum, přírodu, ale poslouchají a hltají jen katastrofické zprávy a jen tím zvyšují svou závislost a nemoc.
    Nechci jít do konspirace, ale není v těch vakcínách jen stresový hormon?

    • Tereza Broschová napsal:

      Dobrý den, Jiří, jsem ráda, že se Vám příspěvek líbil. Bohužel je to tak, jak píšete, čím více strachu, tím více stresu, a tím menší odolnost vůči jakýmkoliv onemocněním. Bohužel. Krásný den, Tereza B.

Napsat komentář: jiří Gremlica Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.