MAMI, JÁ MÁM HLAD!

Touto hláškou půl hodiny po snídani či obědě mě můj čtyřletý syn dokáže spolehlivě vytočit.

Vždycky mu na to odpovím, že hlad mít nemůže, že teď jedl (a většinou hodně) a že má jen chuť. Pak většinou nastane dohadování o tom, jestli si tedy může ještě něco vzít nebo si počká na další jídlo.

Někdy „vyhraju” já (a musí si počkat), někdy on. Vždycky k tomu ale dostane přednášku o tom, že bříško si taky musí odpočinout. No, není to se mnou lehké, já vím :-) .

Myslím, že tohle téma řeší hodně rodičů. Neustálé pojídání během celého dne se v naší společnosti stalo normou a ještě je to přikrmováno nesmyslnými doporučeními v médiích jíst 6x denně.

Francouzské děti jedí jen 4x denně

Není to tak dávno, co jsem četla knížku „Francouzské děti jedí všechno” (mimochodem je výborná a doporučuju ji k přečtení). Francouzi k jídlu mají asi nejužší vztah z celé naší euroamerické civilizace. Jídlo je tam ale svázáno s mnoha pravidly, která se dodržují. Jedním z pravidel je, že se zásadně jí u stolu a v předem stanovené časy.

Praví dospělí Francouzi jedí 3x denně (ráno, v poledne okolo 12:30 a večer od 19:00). Děti mají povolenu ještě svačinu kolem 16:30. Ve škole dopoledne čas na jídlo nemají a světe div se – neumřou hlady.

To je samozřejmě nadsázka, ale učí se tak, že jídlo je k tomu, aby zahnalo hlad a vyživilo tělo. Nemají neustálým pojídáním zničený přirozený instinkt jako děti jinde v Evropě či USA.

Na druhou stranu to Francouzi berou opravdu od podlahy, takže dobu jídla určují už i kojeným novorozencům a kojencům. Podle mého u takto malých dětí to ale není úplně ideální.

Miminka většinou pláčou z toho důvodu, že mají hlad (a nikoliv, že by si dali něco na zub :-) ) nebo si kojením uspokojují potřebu bezpečí a lásky od matky, na což se v případě striktně dodržovaného harmonogramu nehledí.

Autorka knihy „Francouzské děti jedí všechno” popisuje příhodu, kdy z tohoto postupu byla v šoku, když jí volala francouzská sestřenice, že její právě narozené miminko strašně pláče, ale doba krmení je až za dvě hodiny …

Jídlo jako významná událost dne

Pro Francouze je vztah k jídlu zásadní hodnotou (dokonce žádali, aby byla jejich gastronomie přidána do seznamu světového dědictví UNESCO), přesto nedovolí dětem pěstovat si k jídlu nezdravý vztah. Tím nezdravým vztahem je míněno používání jídla jako zábavy, úplatku, odměny, pilulky na uklidnění či náhražky disciplíny.

Francouzi jídlem neodměňují ani netrestají. To totiž spojuje jídlo s emocionální zátěží a později to vede k tomu, že se děti (a přetrvává to i do dospělosti) snaží zpracovat nebo potlačit své emoce pomocí jídla. V extrémních případech to pak vede k poruchám příjmu potravy (bulimie, anorexie nebo záchvatovitému přejídání).

Francouzi učí své děti jíst v klidu a pomalu, což je výhodné v tom, že se nepřejídají, protože tělo jim stihne dát signál, že už je nasycené. Poté vytráví a k dalšímu jídlu usedají opět s prázdným žaludkem. Myslím, že děti u nás často ani nevědí, jak takový pocit hladu vypadá. Zaměňují to s chutí a od rána do večera neustále něco uzobávají.

Naše společnost je jídlem posedlá

Naše společnost je prostě jídlem posedlá, nedokážu se ubránit tomuto pocitu. Většina lidí jí ze zvyku a podle toho, že už je zase čas, kdy by se mělo jíst, nikoliv podle toho, jestli mají skutečně hlad. A k jídlu často nutíme i naše děti. „Najez se, ať nemáš pak hlad,” tato naprosto nelogická hláška mě provázela celé dětství.

Jídlo je všude a kdyby to alespoň bylo opravdové jídlo, ale většinou jsou to jen přeslazené (či přesolené) výrobky potravinářského průmyslu. Na děti útočí sladkosti všude – nejen v obchodě, kde se to dá očekávat, ale i u lékaře, v lékárně nebo v řeznictví (z toho jsem byla opravdu trochu v šoku, a to už mě jen tak něco nerozhází :-) ).

A jak poznat, že vaše dítě má opravdu hlad a nehoní ho jen mlsná? Když můj syn přijde s tím, že má hlad, nabídnu mu zbytek od oběda, zeleninový salát nebo polévku. Většinou pak zazní: „Hmm, to nechci.”  A já jako správná krkavčí matka odvětím: „Kdybys měl hlad, tak si dáš.”

Hádanka na závěr

Na závěr ještě hádanka. Odkud se vzala „potřeba” svačinek mezi hlavními jídly? Dřív totiž nebývalo zvykem jíst 5x až 6x denně, tento trend se rozmohl až v druhé polovině 20. století. Můžete se s odpověďmi podělit pod článkem. Díky.